Jan Čep - the essayist

Pavel Švanda v recenzi na první Čepův životopis Poutník na zemi klade v závěru otázku, jež je v našem případě i podnětem k dalšímu bádání nad autorovým esejistickým dílem: "…zbývá dopovědět otázku z jakých domácích a zahraničních impulsů vlastně vyrostl Čepův ‚křesťanský existencialismus'. Český intelektuální katolicismus jeho doby byl převážně novotomistický a tedy antisubjektivistický" [ŠVANDA 1996: 5]. Z jakých domácích a zahraničních impulsů vyrostl z Čepa esejista, kterého uznávali zdaleka ne jen souvěrci, ale všichni ti, kterým byly jeho promluvy pro Svobodnou Evropu v letech bolševického teroru poselstvím naděje a ostrůvkem svobodného myšlení? Naši práci jsme rozdělili na tři části, první věnující se Čepově myšlení literárnímu, druhá se zabývá úvahami společenskými a třetí esejům náboženským. Nezapomínejme na fakt, že autor ani v hlubokých meditacích nad danými tématy nepřestává být básníkem. Básníku Čepova rodu je vlastní syntetický pohled na skutečnost, proto se také nesnadno jeho eseje rozdělují podle výše zmíněného klíče. Nicméně naše metodika má své imanentní opodstatnění. Při bližším zkoumání esejů vychází najevo jistá antropologická konstanta- člověk jako jedinečná bytost se v plně uskutečněném bytí vztahuje třemi směry: k Bohu, k sobě samému a ke svému lidskému společenství. A právě tento..