Odboj a jeho paměť

International audienceKomemorace, paměť o prvním i druhém odboji, jeho dnešní recepce vypovídají víc o přítomnosti než o připomínané, slavené či odmítané minulosti. Současně existují období, kdy se oficiální a třeba i vědecká paměť o historických dějích natolik vzdalují od skutečnosti, že se zrodí spontánní kolektivní paměť, která odmítá její překrucování a která dbá o to, aby byla zachována správná hodnota jejích vazeb na minulost. Jestliže ta která minulost, její úsek, její událost, jev či osobnost jsou ploché a vytvářejí málo styčných vazeb s budoucností, upadají brzy v zapomnění, anebo dokonce mizí beze stop, které dějiny zanechávají v kultuře, civilizační stavbě, v politických a kulturních institucích, ve vědomí i povědomí následujících období. A naopak, čím více se ten či onen jev, ta či ona osobnost studuje a připomíná, tím více to svědčí o jejím významu. Autor článku se věnuje nejprve překážce, kterou představuje totalitní režim pro vzpomínky na odboj, a poté se zaměřuje na postupně ubývající zájem o dějiny odboje. Zabývá se povědomím o historických událostech a několika případy historicky nepodložených obvinění důležitých představitelů české politické scény (prezident Beneš, Julius Fučík) a článek uzavírá myšlenkou, že jsme pouze strážci dějin paměti, ale v žádném případě nejsme jejími soudci