Harmonia Pastorella F. Perneckhera a Trio in F C. P. E. Bacha jako vzácné příklady skladeb pro koncertantní basovou zobcovou flétnu

V práci 4900 historických dřevěných nástrojů (4900 historical woodwind Instruments, London 1993) uvádí Phillip T. Young 80 dochovaných basových zobcových fléten z období baroka, které představují 17,3 % z celkového počtu všech dochovaných zobcových fléten. On-line databáze evidující formou katalogu historický repertoár pro zobcové flétny registruje 23 skladeb, v nichž je výslovně uvedena basová zobcová flétna z celkem 1918 skladeb evidovaných v době vzniku tohoto příspěvku; jedná se o 1,2 % z celkového repertoáru pro zobcovou flétnu z barokní epochy. Většina těchto děl zahrnuje basovou zobcovou flétnu jakožto součást skupiny bassa continua nebo flétnového ansámblu. Jediným zde uvedeným dílem pro basovou zobcovou flétnu jakožto koncertantní nástroj, citovaným také v další literatuře, je Trio in F pro violu, basovou zobcovou flétnu a continuo z roku 1755 C. P. E. Bacha (H. 588, Wq. 163). Dochovalo se ve třech různých verzích: nejstarší verze a další rukopis se nacházejí v Berlíně, další kopie je pak uložena v archivu Královské konzervatoře v Bruselu. Skladba vznikla v prostředí berlínského dvora Friedricha Velikého. Podobně zaměřený výzkum autorů tohoto příspěvku vyústil v nález další skladby s využitím basové zobcové flétny jako koncertantního nástroje a také nástroje, na nějž byla tato skladba hrána. Tím, že se v rámci evropského repertoáru dochovalo tak málo skladeb pro tento nástroj (a zejména v sólovém určení), má tento nález skutečně mimořádný význam. Skladba i nástroj se nacházejí v archivu paulínského kláštera v polském poutním centru Čenstochové (Częstochowa). Basovou zobcovou flétnu zhotovil I. T. Weigel, výborný nástrojař z dolnoslezské Vratislavi (Wroclaw). Zmíněná skladba (Harmonia Pastorella in D sign. II-193) je pak dílem Franciszka Perneckhera, regenschoriho svatyně na Jasné Hoře v Čenstochové. Zdá se, že tato skladba je druhým dochovaným dílem se sólovým partem pro basovou zobcovou flétnu a jediným známým příkladem obligátního sólo partu ve vokálně-instrumentálním repertoáru barokní hudby. Obě díla vznikla v přibližně stejné době (1755-1769), ale v rozdílném prostředí (světské versus sakrální). Příspěvek se věnuje především konfrontaci obou děl z hlediska jejich funkčního kontextu, využití možností samotného nástroje a ve srovnání prostředí, v němž ony skladby vznikly