K právní subjektivitě, povaze a jednání právnických osob

Rozlišování subjektů práva na osoby fyzické a právnické není v teorii právní vědy ničím revolučním. Tato elementární dichotomie byla (při nejmenším v kazuistice) známa již ve starém Římě a ani na našem území se pak nejedná o prvek nikterak nový, když normativní rámec upravující postavení − někdejším pojmoslovím − tzv. morálních osob je tuzemské právní kultuře znám více než dvě stě let.3 Mohlo by se proto zdát, že otázky spojené s povahou právnických osob, jejich subjektivitou či způsobem, jímž projevují svoji vůli, jsou již delší dobu komplexně vyřešeny a že tak není nutné jim věnovat dalšího prostoru. Pravý opak je však pravdou