Význam Basel II a III pro evropskou bankovní regulaci a dohled

Evropská bankovní regulace se zaměřuje zvláště na úpravu podmínek přístupu do odvětví (tzv. bankovní licence), požadavky kapitálové přiměřenosti, jež mají zabránit či omezit rizika související s bankovním podnikáním, otázky dohledu a tržní disciplíny. Zdaleka největší pozornost je však již tradičně věnována kapitálovým požadavkům. Teprve od nového milénia a zvláště pak v reakci na finanční krizi se pozornost evropských zákonodárců začala obracet také k vnitřnímu řízení rizik, dohledu a požadavkům na větší transparentnost úvěrových institucí. Již od založení Basilejského výboru pro dohled nad bankovnictvím v 70. letech minulého století hraje toto mezinárodní fórum zásadní roli při diskuzi aktuálních otázek světového bankovnictví a sjednávání mezinárodně uznávaných standardů, implemen-tovaných daleko za hranicemi členské základny tohoto výboru, mimo jiné i v podobě sekundárního práva EU. Regulace finančního práva je na evropské úrovni prováděna převážně pomocí směrnic, které jsou oproti nařízením pro členské státy závazné pouze co do výsledku, jehož má být dosaženo, avšak volba prostředků je ponechána na jejich vlastním uvážení. Bankovní směrnice mají za cíl sjednotit minimální standardy v dané oblasti napříč členskými státy, a tím přispět k větší integraci vnitřního trhu. Právním základem návrhu směrnic je zpravidla článek 62, respektive 53 odst. 1 SFEU (ex čl. 55 odkazující na čl. 47 SES). Má-li právní úprava podobu nařízení s cílem tzv. maximální harmonizace pravidel, pak je založena na článku 114 SFEU (ex čl. 95 SES, o sbližování předpisů). Tento příspěvek si klade za cíl přiblížit postavení Basilejského výboru, jeho normo-tvorbu a její vliv na následnou evropskou bankovní regulaci