Iracionalita v rané Nietzschově epistemologii

Když si Nietzsche na konci 60. let na základě studia raného novokantovství ujasňoval svá epistemologická východiska, narážel na stejné antagonismy, které jeho inspirátory přiměly k zavedení několika čistě hypotetických pojmů. Že se ani Nietzsche nedokázal takové argumentační strategii dostatečně vyhnout, dokazuje jeho esej O pravdě a lži. Ve svém příspěvku se pokusím detailně popsat právě onen bod zlomu, ve kterém byl nucen do své exaktní a mnoha vědeckými důkazy podpořené úvahy zakomponovat i jistý hypotetický prvek v podobě principu síly tvořit metafory.In the late 60's, Nietzsche stamped, while clarifying his own epistemological bases, upon the same antagonisms that led his (neo-Kantian) paragons to the introduction of several purely hypothetical terms. In his essay On Truth and Lie we can find a lot of testimonies to the fact that Nietzsche used similar argumentation strategy. In my paper, I try to describe in detail the breaking point when Nietzsche was forced to incorporate into his theory (otherwise exact and supported by many scientific evidence) some irrational element in the form of a principle of power to generate metaphors