Sprache der Entfernung : Überlegungen zu Paul Celans 'Todesfuge'

Ĉlánek se zabývá ambivalencí mluvy moci/smrti a umění/ţivota v básni Paula Celana "Todesfuge" (1945). Autor nejprve poukazuje na vnitřní spojení mezi strukturami psychosociálních imaginací a ztvárnění represivní identity – dokonce uvnitř (německé) obĉanské spoleĉnosti – jako na podmínku přeměny v totalitní skuteĉnost smrti. Celanova báseň odmítá jak reprezentativní ztvárnění, tak i umělecké zkrášlení situace v koncetraĉních táboech a implikuje tím fundamentální kritiku tradiĉních estetických konceptŧ, především Aristotelova konceptu Mimesis a romantického konceptu inverze, tj. kritiku, která umoţňuje inovativní psychoanalytické uchopení textu vzhledem k jeho tématu. S odvoláním na Celanovy vlastní názory v některých jeho blasfemických básních naznaĉuje ĉlánek v neposlední řadě historickou linii struktury křesťanských fantasmat k umělecké a sociální imaginaci romantiky a moderny.This essay traces the ambivalences in the discourses of power/death and art/life in Paul Celan's poem "Todesfuge" (1945). The interpretation first demonstrates an inner connection between structures of psycho-social imagination and concepts of repressive identity – even in (German) civil society – as one of the conditions of the turn to a totalitarian reality of death. Celan‟s poem strictly rejects a representational approach to its subject, as well as an artistic transformation of the situation in the death camps, and implies a fundamental criticism of traditional aesthetic concepts, especially of the Aristotelian concept of mimesis and the Romantic concept of inversion – a criticism which allows the text to take an innovative (psycho)analytical approach to its subject. Finally, drawing upon Celan's own critical insights in some of his blasphemic poems, the essay articulates a historic line from the structure of the Christian phantasm of sacrifice to the Romantic-Modern artistic and social imagination