Discourses and practices of the Czech development cooperation

Jako součást mezinárodních ekonomických vztahů tvoří rozvojová spolupráce relativně novou součást české zahraniční politiky. Přes intenzivní spolupráci Československa se zeměmi Třetího světa, které se přiklonily k socialismu během studené války, země brzy ukončila rozvojové aktivity, jež ztratily legitimitu, a obnovila je až v polovině 90. let. Tentokrát politika vycházela především z vnějších mezinárodních a evropských závazků poskytovat pomoc rozvojovým zemím. Na základě konceptu "protipolitckého stroje" Jamese Fergusona a bourdieuovského konceptu "illusio" dizertace předkládá dva argumenty: 1. Aparát české rozvojové spolupráce považuje rozvoj za technickou záležitost, což vede k depolitizaci českých vztahů se zeměmi Jihu. 2. Nízké povědomí veřejnosti o politice a závislost občanské společnosti na vládním financování omezuje jejich kritiku a usnadňuje užití politiky pro partikulární zájmy českých subjektů místo přispívání k omezení chudoby v globálním Jihu. Druhá kapitola ospravedlňuje interdisciplinární přístup zvolený v dizertaci. Tvrdí, že stejně jako nelze zúžit vícerozměrné pojetí chudoby na pouhý příjem, celistvá analýza rozvojové spolupráce musí překročit neoklasický ekonomický přístup a začlenit sociální, kulturní, politické a environmentální aspekty rozvoje. V souladu s tím třetí a čtvrtá kapitola rozebírají diskurzy (historická a právní východiska, politický a společenský kontext, vládní koncepce) a praktiky (obsah dvoustranné spolupráce, její efektivnost, aktéry a vztahy mezi nimi) české rozvojové spolupráce. Následující kapitoly se posouvají od úzkého zaměření na rozvojovou spolupráci k genderu jako jejímu průřezovému tématu a dále k problému koherence politik pro rozvoj. Zatímco gender získal na mezinárodní výzkumné a politické scéně uznání, v českých koncepčních a operativních materiálech je reflektován pouze formálně: dvoustranná pomoc je genderově slepá, a proto působí na úkor žen. Nakonec práce analyzuje české diskurzy a praktiky formálně institucionalizované oblasti koherence politik pro rozvoj v případových studiích migrace, obchodu a zemědělství. Kapitola tvrdí, že i mírné změny v dalších vládních politikách mohou mít větší dopad na rozvojové země než zásadní reformy rozvojové spolupráce. Celkově dizertace volá po repolitizaci rozvojové agendy a jejím návratu do politického prostoru. Prozatím to bylo většinou financování ze strany Evropské unie, které vybízelo občanskou společnost k otevírání nových politických témat a problematiky efektivnosti české rozvojové spolupráce ve snižování globální chudoby. Klíčové však zůstává zapojení politických stran, širší občanské společnosti, médií a akademické sféry do tohoto procesu. Příloha uvádí detailní politická doporučení pro rozvojovou spolupráci obecně, zvláště pak její genderový rozměr, a oblast koherence rozvojové spolupráce s obchodní a migrační politikou.As a part of international economic relations, development cooperation is a relatively new issue area of the Czech foreign policy. In spite of the strong Czechoslovak cooperation with the pro-socialist Third World countries during the Cold War, the country quickly abandoned delegitimized development activities only to restart them in the mid-1990s. This time, the policy was induced mostly externally by the international and EU commitments to provide aid to developing countries. Building on James Ferguson's concept of 'anti-politics machine' and the Bourdieusian concept of illusio, this dissertation argues that (i) the apparatus of the Czech development cooperation deals with development as a technical matter and leads to the depoliticization of the Czech relations with the South; and (ii) the low public awareness of the policy and the dependence of the civil society on government funding tones down their criticism and facilitates the use of the policy for the particular interests of the Czech implementers instead of contributing to poverty reduction in the South. The second chapter justifies the interdisciplinary approach adopted in the dissertation. It argues that in the same way as multidimensional poverty cannot be reduced to mere income, a holistic analysis of development cooperation must extend beyond the neoclassical economic approach and include social, cultural, political and environmental aspects of development. The third and fourth chapters analyze accordingly the discourses (historical and legal sources, political and social context, government strategies) and practices (content of bilateral cooperation, its effectiveness, actors and interrelations between them) of the Czech development cooperation. The following chapters extend from the narrow topic of development cooperation to gender as a cross-cutting issue and further to the problem of policy coherence. While gender has gained serious credit on the international development research and policy agenda, it is reflected in policy and operational documents only formally, making bilateral cooperation projects gender blind, and hence detrimental to women. Finally, the Czech discourses and practices of the formally institutionalized policy coherence for development are analyzed in cases studies on migration, trade and agriculture. The chapter argues that slight changes in other government policies may have greater impact on developing countries than any substantial reforms of development cooperation. Overall, the dissertation advocates for a repoliticization of the development agenda and its return to the public space. So far, it was mostly the European Union funding that incited the civil society to raise new policy issues and question the effectiveness of the Czech development cooperation in reducing global poverty, but it is crucial to involve political parties, civil society at large, media and academia in the process as well. An annex lists a range of detailed policy recommendations for development cooperation generally, in particular its gender dimension, and its coherence with the Czech migration, agriculture and trade policies