Mezigenerační solidarita ve stárnoucí společnosti

Stárnutí populace, které v naší společnosti probíhá, přináší kromě mnoha jiných důsledků i proměnu vztahů v rodině. Významné prodloužení střední délky života vede k tomu, že se etapa současné koexistence dvou dospělých generací výrazně prodlužuje. Poprvé v historii tak pravděpodobně prožijeme více let jako dospělí jedinci s žijícími rodiči než jako na nich závislé děti. Toto výrazné prodloužení vzájemné koexistence dvou dospělých generací znamená zásadní proměnu vztahu rodičů a jejich dospělých dětí. V článku se zaměřujeme na některé normy regulující vztah rodičů a dětí a soustředíme se na nalezení faktorů regulujících vztah dětí k rodičům a na proměnu těchto norem v posledních dvou desetiletích. Zjišťujeme také, zda existuje v české populaci určitá míra názorové shody generací na rozsah či existenci mezigeneračních závazků. V ohnisku pozornosti jsou především představy české seniorské populace, kterou s ohledem na stále nízký věk odchodu do důchodu definujeme jako osoby šedesátileté a starší. K zodpovězení našich výzkumných otázek nám slouží data z Evropského výzkumu hodnot, která máme pro Českou republiku k dispozici pro roky 1991, 1999 a 2008