Individualismus versus holismus: Nástin pokusu o řešení teoretického dilematu

Individualistická a holistická linie sociologického výkladu jsou dvě základní tendence v sociálněteoretickém myšlení, ze kterých vyrůstá linie třetí, jež se snaží obě předchozí – jako dvě určité krajnosti – propojit dohromady v rámci jednoho výkladového modelu. Dějiny sociologie 20. století ukazují, že obě výkladové linie představují životaschopné badatelské strategie, která se přetransformovaly do mnoha konkrétních podob, do řady různých sociologických škol a směrů. Pro dosavadní snahy o překonání rozporu mezi individualismem a holismem, které lze v sociologii zaznamenat, je charakteristické nejčastěji to, že jejich proponenti volí strategii, umožňující během teoretického výkladu střídavě měnit „pozorovatelské stanoviště“ a sledované otázky nahlížet a vysvětlovat střídavě z obou pozic – individualistické i holistické. Proporce, v níž jsou obě perspektivy ve výkladech takových autorů zastoupeny, bývají rozdílné; někdy může mít výklad blíže k holismu (Boudrieu), jindy k individualismu (Berger a Luckmann). Jeden z nejambicoznějších pokusů o vyrovnání se s tímto letitým problémem představuje Giddensova teorie strukturace a paralelně vedle ní formulovaná a jí příbuzná koncepce sociálního realismu Roye Bhaskara a Margaret Archerové. Autor navrhované stati se pokusí v článku nastínit vlastní řešení této teoretické otázky, které je od uvedených koncepcí odlišné