Živá Charta 77. Koncept nepolitické politiky v díle Ladislava Hejdánka

The article analyses Ladislav Hejdánek´s (1927) concept of non-political politic (asserted and validated in Charter 77, thus assisting the Charter’s incredible ability to be functional) and its possible meaning todays – in debates about the role of intellectuals, philosophers and regular citizens in politics.The fundamental characteristic of the concept is an expansion of the field regarded as political; more precisely, his concept of the nature of man as a political being resistant a) to the way power expands into the ideologically intellectual and private plane of life, and b) to the emancipation of power politics from civic life (interest politics) and intellectual life. This twofold resistance distinguishes nonpolitical politics from power (operational) politics and from interest politics (the ideological and intellectual clashes of civic society). The position of non-political politics versus power politics and the position of the intellectual (philosopher) versus the politician is weakened by the stronger, indeed, the only irreconcilable antithesis of the true politician and the pseudo-politician. Where the activities of the pseudo-politician are concerned, the ultimate horizon of his reasoning and behaviour is his party, or even he himself. The non-political politician, on the contrary, cares for the space for the method of politics formed by the mind; he cultivates the individual and the whole of society in their education in the broadest possible (philosophical) sense.Koncept nepolitické politiky Ladislava Hejdánka lze stavět nikoli na antipolitice, nýbrž na vzájemnosti boje proti a) expanzi politiky do sfér nepolitických a b) politickému zbavování se vazeb na sféry nepolitické. Tuto dvojakost podporuje určení nepolitické politiky jako na jedné straně formy vzdělávání a proměny vědomí a na druhé pouhé hlídačské aktivity typu dopravní policie. Dvojakost doprovází také rozlišování mezi dvojím typem mocenské politiky – pravou (péče o prostor pro vzdělávání a život ze svobody) a nepravou (péče o sebe a o moc) – a přítomnost politiky zájmů v politice mocenské. Doprovázení přitom neznamená, že pravou politiku lze s politikou nepolitickou ztotožnit, protože podstatou nepolitické politiky je demokratičnost, která spočívá v péči o prostor rozvíjení plnosti života a humanitně bratrské ideje, tj. demokratizační proces, který je primárně niternou aktivitou založenou v duchu křesťanství, aktivitou objevující možnost života ze svobody založené na vztahu k druhým a transcendentním silám. Ani socialismus jako hnutí, které později zásady křesťanství a demokracie převzalo, aby je rozšířilo v rovině sociální, nelze identifikovat s nepolitickou politikou – nepolitický politik je totiž tím, kdo pamatuje, že v pozadí této roviny musí být udržování osobních, nezvěcněných a přátelských vztahů jako čehosi víc než jen ekonomicko-politických záležitostí, jako toho, co je založeno v orientaci víry. Od starověku uznávaná charakteristika člověka jako zvířete politického, pak z bránění expanzi a emancipaci mocenské politiky činí nejen zápas s mocí, ale především výzvu lidem, aby se chopili role, k níž jsou bytostně povoláni. V této roli je třeba rozlišovat politiku mocenskou, politiku zájmů a politiku nepolitickou, přičemž vztah je bytostnější u politiky nepolitické a přes politiku zájmů se oslabuje až po takřka jen instrumentální politiku mocenskou. Političnost člověka podporuje i poukaz k politické aktivitě (v onom trojím stupňování) řádného věřícího. U filosofa pak politika podobně jako víra rozhoduje o jeho základní orientaci, neboli se stává filosofickou politikou uplatněnou v politické oblasti, tj. kromě reflexe politiky je i politickým (a vzdělavatelským) aktem, který se realizuje v zásadě dvojím způsobem: odporem a/nebo objasňováním, vzděláváním