Sportovní diplomacie KLDR

V zahraniční politice KLDR je viditelná značná dichotomie, kdy na jednu stranu severokorejský režim prosazuje izolacionismus, odmítá globalizaci, chová se agresivně, vyvíjí jaderné zbraně a vystupuje z diplomatických rozhovorů. Na straně druhé v rámci sportovní diplomacie se režim snaží působit otevřeně, usiluje o navazování vztahů a zve sportovce a další sportovní nadšence, aby navštívili Severní Koreu. Severokorejský režim si od 80. let uvědomuje rostoucí sílu sportu a začíná investovat své prostředky do budování sportovišť. Tyto investice se navyšují s nástupem Kim Čong-una. Sport je režimem chápán jako bezzubý prostředek vhodný k vylepšování obrazu KLDR na mezinárodní scéně a k navazování nových vztahů. Jistá dichotomie je patrná i v rámci sportovní diplomacie, kdy např. na Olympijských hrách tvoří severokorejští sportovci uzavřenou skupinu a neposkytují téměř žádná mediální sdělení. V rámci sportovních akcích konaných na Korejském poloostrově, ke kterým byla KLDR přizvána, je patrné, že režim kladl neúměrné požadavky, kterých sám díky vlastním kapacitním omezením nemohl dostát. Z vyjednávání se KLDR vždy stáhla a následně tyto akce bojkotovala, viz LOH 1988 v Soulu a Mistrovství světa v kopané 2002. Nicméně v komplexních korejsko-korejských vztazích představuje sport jednu z mále nekonfliktních rovin, na které se oběma státům částečně daří demonstrovat ochotu v prohlubování vztahů a spolupráce. S ohledem na velikost země, její populaci, panující ekonomickou a potravinovou situaci a antagonistické postavení, je až obdivuhodné, jakých úspěchů KLDR v rámci velkých sportovních soutěží dosahuje