Náboženství a politika v současném Polsku

Vztahy náboženství a politiky byly v Polsku předmětem religionistických bádání jak před rokem 1990, tak i po pádu „reálného socialismu“ – často nazývaného také komunismem. Římskokatolická církev v Polsku byla před rokem 1990 považována – skrze tehdejší vládní úřady – za hlavní zdroj odporu vůči marxistické ideologii a vládnoucí polské komunistické straně (PZPR). Často také projevovala podporu různým opozičním politickým uskupením – nevyjímaje ty, které měly liberální nebo dokonce i levicově laický charakter (např. Komitet Obrony Robotników – KOR) a neodvolávaly se na církevní rétoriku. Současný polský katolicismus obsahuje velké množství rozrůzněných společensko-politických a náboženských postojů. Jeho dva hlavní proudy se zformovaly spíše ve společensko-politické publicistice než v každodenní realitě a jsou nazývané: „farnost torunská“ a „farnost langievická“. První z nich je konzervativní, antiliberální a národně demokratický a je spojován s redemptoristickým knězem Tedeuszem Rydzykem, který má v Polsku celou řadu okruhů příznivců i posluchačů „Rádia Marie“ („Radio Maryja“). Dříve byl tento proud početný, ale v posledních letech ztrácí čím dál tím vliv a stává se (zvláště po vstupu Polska do Evropské unie) svérázným skanzenem. Farnost langievická měla být pokračováním těch proudů polského katolicismu, které dříve byly označovány jako „otevřená církev“. Je ztotožňován z krakovským metropolitou kardinálem Stanisławem Dziwiszem jako pokračovatelem idejí papeže Jana Pavla II a je reprezentován skrze časopis „Tygodnik Powszechny” a také střediska ZNAK. Situace po parlamentních volbách v roce 2005 se zdála být pro římskokatolickou církev velmi výhodná, neboť vlády se ujala koalice, jejíž představitelé deklarují shodu vlastních přesvědčení a politických cílů s učením církve. A právě v současnosti je autorita katolické církve podlomená tak jako nikdy v poválečné historii Polska, což je způsobeno především díky jejímu zapletení se do sporů o lustrace a „ochranu života od doby početí do jeho přirozené smrti“. Pravicové strany hledající její oporu jí zatahují do politických sporů, přičemž etické otázky jsou ve skutečnosti jen záminkou. Katolická církev si jistě v budoucnu poradí se zde uvedenými problémy, ale samotné její zaplétání se do politických avantýr (často proti jejím intencím) ukazuje, že je obtížné oddělit zájmy církve od běžné politiky. Pro badatele společensko-politických vztahů se v postkomunistických zemích (a současně i v Polsku) po změnách na počátku 90. let 20. století objevila jedinečná situace, ve které je možné bouřlivé společenské, politické i náboženské procesy sledovat jaksi ve stavu zrodu, tedy provádět různé prognózy a rychle je verifikovat