Češka varijanta hrvatske uglate glagoljice

V předložené stati pojednává autorka o třetím období hlaholismu na české půdě (1347-cca 1430), kdy hlaholice ¨žila¨v Emauzském klášteře v Praze (Na Slovanech). Karel IV., císař řimský a král český, povolal benediktiny z Charvátska, aby zde pěstovali liturgii a literaturu slovanským jazykem. Byla to staroslověnština charvátské redakce psaná pozdějšim typem hlaholského písma, tak zvanou hranatou hlaholicí, která se na charvátské půdě vyvinula ve druhé polovině 14. století a svého vrcholného rozkvětu dosáhla v 15. stoleti bohoslužebný ritus byl řimský. Během času přišli do klášterní komunity mniši české národnosti a patrně oni přepsali do charvátské hranaté hlaholice staročeskou bibli, biblickou dějepravu (Komestora), Pasionál a Zlatou legendu. Tato skutečnost nám dnes připadá kuriózní a diskuse kolem českéh hlaholismu nejsou ještě uzavřeny, nicméně fonologický systém český nebyl sice totožný s tím, jejž vyjadřoval grafický systém tehdejši charvátské hlaholice, ale rozdíl mezi českou zásobou hlásek a hlaholskou zásobou grafémů byl podstatně menší než rozdíl mezi českým hláskovým reperoárem a počtem grafémů, jež mělo k dispozici písmo latinské. (Latinka se pro češtinu upravovala zaváděním hojných spřežek, jež byly nejen těžkopádné, ale také nepřesné, nejednotné a nejednoznačné). Nejcennějšim přínosem českohlaholských památek pro dějiny charvátské hranaté hlaholice jsou doklady na číselnou platnost gráfemů z poslední čtvrtiny charvátskohlaholské abecedy, které byly pbjeveny ve zlomcích staročeské biblické dějepravy. Klášter Na Slovanech se ve své době těšil velké vážnosti. O jeho kulturním vlivu svědčí i hlaholské abecedy napsané v českém prostředí a záznamy napsané sice jazykem latinským, ale písmem hlaholským ještě v polovině 15. století. Je vidět, že silné slovanské povědomí, které přinesli do Prahy charvátšti hlaholité, zapustilo u nás kořeny a přispělo k emancipaci češtiny z vlivu latiny. Jejich působení u nás patří ke kladným stránkám české kulturní historie.Češka varijanta hrvatske uglate glagoljice U članku autorica raspravlja o trećem razdoblju glagolizma na češkom tlu (1437-oko 1430), kad je glagoljica "živjela" u Emauskom samostanu u Pragu (Na Slovanech). Karlo IV., rimski car i češki kralj, pozvao je benediktince iz Hrvatske, da ondje njeguju liturgiju i literaturu na slavenskom jeziku. To je bio staroslavenski hrvatske redakcije pisan kasnijim tipom glagoljskoga pisma, tzv. uglatom glagoljicom, koja se na hrvatskom prostoru razvila u drugoj polovici 14. stoljeća i svoj vrhunac procvata dosegla u 15. stoljeću; bogoslužni je obred bio rimski. Tijekom vremena u samostansku su zajednicu došli redovnici češke narodnosti i oni su očito prepisali hrvatskom uglatom glagoljicom staročešku Bibliju, biblijsku preradu (Komestor), Pasional i Zlatnu legendu. Ta činjenica danas nam se čini donekle neobičnom a diskusije oko češkoga glagolizma još nisu zaključene, pa ipak češki fonološki sustav nije bio istovjetan s onim koji je odražavo grafički sustav tadašnje hrvatske glagoljice, ali razlika između češkoga glasovnog i glagoljskoga grafemskog fona bila je bitno manja nego razlika između češkoga glasovnog repertoara i broja grafema, kojim je raspolagalo latinsko pismo. Latinica se na češki prilagođavala uvođenjem brojnih dvoslova, koji su bili ne samo nespretni, nego i neprecizni, neusustavljeni i nejednoznačni... Najvažniji su prinos češkoglagoljskih spomenika za povijest hrvatske uglate glagoljice primjeri brojčane vrijednosti grafema iz posljednje četvrtine hrvatskoglagoljske azbuke, koji su otkriven u odlomcima staročeškoga katekizma. Samostan Na Slovanech bio je vrlo važan. O njegovu kulturnom utjecaju svjedoče i glagoljske azbuke napisane u češkoj sredini i bilješke napisane doduše latinskim jezikom, ali glagoljskim pismom još polovicom 15. stoljeća. Vidi se, da je snažna slavenska svijest, koju su u Prag donijeli hrvatski glagoljaši, pustila korijene i da je pridonijela osamostaljivanju češkoga od utjecaja latinskoga jezika. Njihovo djelovanje pripada pozitivnim stranicama češke kulturne povijesti